LESNÍ ZKOUŠKY (LZ)
Jsou vlastně zkoušky vloh spojené s barvářskými zkouškami. Samozřejmě, že ve všech disciplínách musí pes předvést lepší práci než na ZV. Slídění, je třeba provést tak, aby pes reagoval nejen na hlasité povely, ale zejména na posunky rukou, které jsou rozhodčími více ceněny. Při nácviku slídění je dobré hlasité povely provázet upažením ruky do žádaného směru, ale zároveň i my musíme tímto směrem vykročit. Pes nás zaregistruje, a protože vidí, že pán jde jinam, vyrazí rovněž tímto směrem. Po určité době pískneme, ukážeme na druhou stranu a jdeme za rukou, kam ukazujeme.Pro lepší orientaci přirovnání: vypadá to, jako bychom šněrovali velmi širokou silnici z jedné strany na druhou a pes 25 - 30 m před námi ji přebíhal 25 - 30 m do stran. Když máme psa takto naučeného, začneme vynechávat zvukové povely a pes si naše posunky již sám hlídá. Jezevčíci mají velmi dobrou orientaci v prostoru, nelze však ze psa udělat stroj, zejména když ověřuje nějaké pachy, nebo narazí-li na stopu. Pokud je pes na stopě, nemusí vůdce poslechnout. Vůbec nejlepší je se zeptat před zkouškou rozhodčích, jak si oni slídění představují, zda psa držet nakrátko a zcela "pod flintou", nebo jestli chtějí vidět velmi prostorné slídění i za cenu, že pes hledá, jak sám potřebuje.
Ještě se vrátím k práci na barvě. Barva u lesních zkoušek je pro psa relativně lehčí, než na BZ a to z několika důvodů. Zvěř, která se v dané části honitby nachází, uniká již při kapání barvy. Je tedy stopa starší než barva, navíc zůstává stopní dráha rozhodčího, který barvu kape a jeho pomocníka, který snímá štítky. Rovněž je zde v některých případech i pro LZ příznivější stáří nakapané barvy. U BZ běžně 18 - 20 hodin, u LZ 3 - 4 hodiny. Limitní známky „2“ jsou u nosu a slídění. Zde jsou důvody, proč se na LZ moc nechodí.
Závěrem je třeba dodat, že tento článek je jen hrubým nástinem, který problematiku nácviku psa na barvářské zkoušky zdaleka nevyčerpává, ale snaží se o to, aby ti, kdo začínají, věděli něco o tom, co je čeká. Dobré je před vlastním vedením psa navštívit zkoušky, abychom měli představu o tom, jak probíhají. Nejvhodnější způsob, jak dobře předvést psa, je denní kontakt se zkušeným cvičitelem, který již několik psů předvedl a který ví, jak různé problémy při výcvik řešit.
MVDr. Josef Jansa
(článek vyšel ve Zpravodaji KCHJ ČR č. 2 v roce 1993, přepis PaeDr. Blanka Chrzová.
Disciplína následování:
pes může absolvovat tuto disciplínu volně nebo na řemeni (při upoutání na řemen se ovšem snižuje známka automaticky o 1 stupeň). Pokud má již dobře nacvičeno vodění na řemeni, nečiní tato disciplína žádný problém. Rozdíl je, že jdeme pomaleji a většinou po nějaké pěšině nebo chodníčku. Disciplína se zkouší vždy před prací na barvě, proto je dobré jí tak i cvičit, pes si osvojí určité rituály (následování –nasazení barvářského řemene – práce na barvě). Nejprve zkoušíme následování na řemeni, aby bylo možné psa korigovat, pokud by nás chtěl předbíhat nebo prohledat houštinku, kolem které jdeme. Jakmile mu to půjde, můžeme řemen odepnout. Vůdce se psem udjou asi 50 kroků, oba se na 10 - 15 sekund zastaví (je úplně jedno, zda si pes při zastavení sedne nebo dokonce zadaunuje, nebo jen zůstane stát – vzhledem k tomu, že se pak má zase rozejít, považuji prosté zastavení za nejjednodušší. „Daun“ je sice efektní, ale proč si přidělávat komplikace, kde to není nutné?) a společně pokračují dalších 50 kroků, oba se zastaví a vůdce (nebo pomocník) vystřelí. Pes musí zůstat klidný (tady už je lepší naučit psa, že jsme na konci disciplíny a že si má buď sednout nebo ještě lépe – lehnout, vzhledem k tomu, že po výstřelu nesmí nikam vyrazit, zaštěkat radostí – což je složité pro psa, který zažil lov v praxi apod..) Zpočátku je dobré nacvičovat ránu třeba bouchnutím nafouknutého papírového pytlíku nebo tlesknutím nad hlavou (zvednutí rukou při tom imituje snímání zbraně z ramene… Jakmile si pes zvykne, že se na konci děje něco hlučného, můžete zkusit vystřelit (doporučuji mít alespoň napoprvé i sebeklidnějšího psa na řemeni). Nemáte-li lovecký lístek, může Vám být na zkouškách přidělen střelec. Jsou dva možné způsoby, jak postupovat. Buďto jde střelec celou trasu vedle Vás, nebo jde dopředu cca 100 kroků a vystřelí v momentě kdy zastavíte v jeho úrovni. Oba způsoby mají svá úskalí (vedle Vás jdoucí člověk může psa mást, ke které noze se má vlastně přiřadit, před Vámi stojící člověk ukrytý částečně v porostu může vzbuzovat přílišnou pozornost psa a odvádět ho do jeho povinnosti následovat Vás přesně), je proto potřeba si to se psem před zkouškami vyzkoušet a vybrat to co Vám bude vyhovovat nejvíce.
Nahánění:
Litera zkušebního řádu říká, že „Při nahánění má pes přikázanou leč systematicky a ochotně prohledat, najít zalehlou zvěř a nahánět na střelce. Hlasité nahánění na stopě se zaznamenává do průkazu původu. Není-li pes v kontaktu se zvěří, má se dát k vůdci přivolat. Vyběhnutí psa k vůdci pro ověření není chybou, pokud se pes i s pobídkou vůdce vrátí zpět do leče.“
Pro nahánění (nebo spíše „hledání“, o které v této disciplíně jde především, protože pes ve skutečnosti nemusí v houštině žádnou zvěř nalézt a nahánět…) by měl mít jezevčík vrozené vlohy.
Zkusíme to snadno – přijdeme k houštině a s povelem „nažeň“ (není dobré používat povel „hledej“, protože ten se používá při slídění, kdy má pes pracovat plně pod vlivem vůdce) psa do ní vyšleme. Můžeme jít kousek s ním, než pochopí, co od něj chceme. Správný jezevčík dá hned nos na zem a začne houštinu prohledávat. Ideální je, pokud narazí na zvěř a má možnost si jí prohnat. Příště půjde do houštiny s mnohem větším elánem.
Pokud pes nemá zpočátku chuť k hledání, nechce se vzdálit od vůdce příliš, je možné jej pustit do houštiny, kde jsme si jisti dobrým zazvěřením a buď zpočátku postupovat hluboko s ním, dokud na zvěř nenarazí, nebo s ním pustit zkušenějšího psa, aby se přidal. Je také možné dávat na různá místa do houštin např. klec s kočkou, ale to už je příliš „umělý“ nácvik této disciplíny, která by měla být jezevčíkům vrozená.